Váš košík je prázdny.

Doprajte si niečo zdravé pre svoju pokožku. Ak si neviete rady, zavolajte. Radi vás budeme počuť.

+420 724 102 829
Po - Pá 9:00 - 14:00

Nejlepším dárkem pro děti je vědomá pozornost

Nejlepším dárkem pro děti je vědomá pozornost

Je skutečně nutné mít pod stromečkem hromady blyštivých balíčků a splnit dětem každé přání, které se objeví v dopise Ježíškovi? Nebo můžeme místo hmotných statků nabídnout i něco mnohem cennějšího? „Kolikrát jsem sama překvapená, jak moc děti stojí o skutečnou pozornost a blízkost svých rodičů. A to i ty starší, které to mají zdánlivě na háku, a vypadá to, že se ze všeho nejradši koukají do mobilu,“ upozorňuje dětská psycholožka a lektorka Mgr. Lucie Miškóciová.

Vánoční svátky bývají dobou, kdy si mnoho českých domácností půjčuje na dárky. Myslíte si, že advent je vhodnou příležitostí, kdy můžeme s dětmi o těchto tématech hovořit a přirozeně je tak vést k základům finanční gramotnosti?

V tomto případě podle mě hodně záleží na věku dětí. Pokud jsou ještě malé a věří na Ježíška, pak bych toto téma v období Vánoc neotevírala. Naopak u těch starších, kteří už si sváteční čas nespojují s kouzelnou postavou, bych se drobné edukace nijak nebála. Minimálně bych se s nimi pobavila o tom, že když si teď dopřejeme více, než si můžeme dovolit, budeme mít sice chvilku radost, ale tato radost s sebou nese také budoucí povinnosti, včetně určitého odříkání a starostí. Nenásilně bych tedy otevřela téma uvážlivosti nad tím, zda jsou má přání a touhy v souladu s účty, které za ně budu muset zaplatit. Děti tím přirozeně vedeme k tomu, aby byly schopné odolat okamžitým impulzům. Schopnost seberegulace se rozvíjí postupně, některé části centrální nervové soustavy jsou plně zralé až ve 25 letech, takže je třeba mít na děti i na své výchovné působení realistické požadavky – což ale neznamená, že to vůbec nemá smysl.

Jak si poradit s tím, pokud děti ještě věří na Ježíška s neomezenými schopnostmi a pošlou mu seznam věcí, které jsou mimo naše finanční či jiné možnosti?

Asi bych děti zbytečně nestrašila větami typu, že Ježíšek letos zchudnul a nemá na dárky peníze. Spíše bych si s nimi o jejich dopisech a materiálních přáních v klidu povídala. Pokud mají na seznamu hodně věcí, ptala bych se, zda skutečně všechny z nich potřebují a proč. Nemyslím tím nějaké vyčítavé: „Proč to proboha všechno chceš?!“, spíše laskavě projevený zájem, jehož cílem je zjistit, co je skutečnou příčinou jejich touhy. Ptala bych se také úplně prakticky: „A myslíš si, že se to k nám do bytu všechno vejde? Budeš mít pak dost místa na hraní?“ Rozhodně bych v dětech nevytvářela výčitky svědomí kvůli tomu, co si přejí, spíše bych je vedla k tomu, aby se nad celým tématem v rámci svých možností zamyslely. Zkusila bych jim vysvětlit rozdíl mezi kvantitou a kvalitou. Řekla bych jim, že je hezké nechávat si také něco nesplněného, na co se můžou těšit třeba příští rok nebo si to mohou přát k narozeninám. Vedla bych je k tomu, aby se zamýšlely i nad tím, čím ony samy potěší ostatní. Určitě bych zkusila zavést řeč na téma nehmotných radostí – povídala bych si s nimi o tom, co je baví dělat, jak by chtěly trávit čas, kam se během svátků touží podívat. Je fajn vědět i to, jestli se dětem líbí mít pod stromečkem co nejvíce dárků, i kdyby drobných, nebo naopak preferují jeden co největší. Podle toho se pak můžeme zařídit: Sehnat dárek, který je velký svými rozměry, nikoli cenou. Nebo naopak nakoupit drobnosti, jako je hezká guma, čokoláda netradičního vzhledu, něco vyrobit a zařídit tak „hodně muziky za málo peněz“.

Co když ale dítě tvrdošíjně trvá na tom, že chce nějakou drahou věc, kterou mu opravdu nemůžeme nebo nechceme koupit?

Tato situace opět nabízí skvělý prostor pro laskavě položené otázky: „Proč tu věc tolik chceš? Co přesně tě na ní láká? Jak si s ní chceš hrát?/Co s ní chceš dělat? Přál by sis ji, pokud by ji neměli tvoji kamarádi?“ Ptejte se a nechte dítě bez odsuzování mluvit o všem, co ho k tomu napadá. Když to situace jen trochu dovolí, zkuste jemně převést řeč na to, co to Vánoce vlastně jsou a jaký je jejich původní smysl. Je hezké dětem říct, že zdaleka nejde jen o Štědrý večer a s ním spojené dárky, ale spíše o celý čas kolem, který si můžeme společně užít. Mám totiž za to, že i s omezeným rozpočtem se dá doma vytvořit hezká atmosféra – někdy stačí zapálit si svíčky, uvařit si čaj, zabalit se do dek, nebo z nich vytvořit bunkr a tam si hrát a povídat. Celý advent podle mě nabízí skvělou příležitost ke zklidnění a zpomalení. Pro dospělé jsem k tomuto účelu vytvořila adventní kalendář. Když zpomalí rodiče, zklidní se většinou i dítě a vzniká prostor k zavedení malých rodinných rituálů, na které třeba není během roku čas. Bez ohledu na výši rodinného rozpočtu bych myslela na to nejdůležitější: abychom byli spolu a bylo nám spolu dobře. Kolikrát jsem sama překvapená, jak moc děti stojí o skutečnou pozornost a blízkost svých rodičů. A to i ty starší, které to mají zdánlivě na háku, a vypadá to, že se ze všeho nejradši koukají do mobilu.

Co dělat, pokud děti vidí konzumní pojetí Vánoc ve svém okolí a nelibě nesou, že Venoušek nebo Maruška ze třídy dostali mnohem více dárků než ony?

U starších dětí, které už vědí, že dárky nenosí Ježíšek, bych se o situaci snažila upřímně mluvit. Pokud máme zrovna hluboko do kapsy, zbytečně bych dítě nestrašila finanční nejistotou, ale vysvětlila mu, že teď potřebujeme peníze investovat do jiných věcí. Ve všech případech bych určitě otevřela téma, že mezi naší láskou a cenou nebo počtem dárků není přímá úměra. I dítě ze sebebohatší rodiny by mělo vědět, že láska se penězi neměří. Obracela bych pozornost k tomu, co je skutečně důležité: umět spolu hezky mluvit, smát se, mít společné plány, radosti a zážitky. Určitě bych se v každém případě snažila obracet pozornost k tomu pozitivnímu, co můžeme v rámci naší rodiny nabídnout. Když se nad tím člověk zamyslí, tak mnohdy jako dospělí vzpomínáme spíše na to, jak s námi maminka před Vánocemi pekla perníčky v teple provoněné kuchyně, než že bychom si vybavovali konkrétní materiální dary. Právě z tohoto principu bych vycházela. Ať už je naše finanční situace jakákoliv, vždy můžeme vymyslet nějaký příjemný rituál nebo pozitivní zážitek. Hlavní je ochota být s dětmi tady a teď a klidně se nechat vést tím, co je zajímá a baví.

Zní to nádherně, ale i tak mám v živé paměti situace, kdy jsem jako dítě mnohdy cítila určité rozčarování a stud z toho, že si nemůžeme dovolit to, co mají ostatní. Jak si u dětí s těmito emocemi poradit?

I takové situace k Vánocům i k životu obecně patří a není na místě to dětem nebo sobě vyčítat. Ze všeho nejdůležitější je pochopení a snaha dětské emoce přijmout, ať už jsou jakékoliv. Hlavní je je nevyvracet, nezpochybňovat, nepopírat v duchu: „Koukej se hned přestat vztekat – Nebreč, nebo ti k tomu dám důvod – Neurážej se – Takováhle blbost ti přeci nemůže být líto – To je mi jedno, že to mají ostatní. Kdyby ostatní skákali z mostu, tak ty skočíš taky?! – Koukej se sebrat a být rád za to, co máš, některé děti nemají kde bydlet a co jíst...“ V takové situaci je zásadní zkusit plně přijmout to, co se v dítěti odehrává. Můžete používat i slovní ujištění typu: „Vidím, že se zlobíš. Chápu, že tě to mrzí.“ Když je dítě v hodně velké emoci, je dobré s ním jen tak být a dělat mu třeba ozvěnu. Když říká: „To je nefér!“, zopakovat v klidu: „Přijde ti to nefér.“ Tím mu pomáháme uvědomit si, co vlastně cítí, a obvykle tím postupně přispějeme k jeho zklidnění, aniž bychom ho v jeho projevu potlačili.

Dítě navíc cítí, že na tu emoci není samo, a že je přijímané, vnímané a milované nejen ve chvílích, kdy se chová radostně. Takže za mě určitě emoce nekritizovat a nezastavovat, pokud samozřejmě nezasahují do integrity někoho jiného. Když potomek do někoho zuřivě mlátí lopatičkou, vysvětlíme mu, že chápeme jeho vztek, ale že ho rozhodně neopravňuje k tomu ubližovat druhému. Zlost si může vybít například dupáním. K intenzivně prožitým emocím bývá dobré se po nějakém čase vrátit. Můžeme například říct: „Dneska ráno jsi se hodně zlobil, jak se cítíš teď? Chceš to ještě nějak probrat?“ Některé děti se k tomu potřebují vrátit slovně, jiné to raději vyventilují prostřednictvím sportu, hry nebo malování. A pro jiné je v pořádku se k tomu nevracet vůbec. Chce to zkrátka vnímat individuální potřeby dítěte a pečovat i o svou duševní pohodu, abychom zvládli ustát většinu dětských emočních bouří. Tak jednoduchá – a nebo složitá – je podle mě celá výchova.

Jak zabránit tomu, aby naše pojetí Vánoc nenarušovali ostatní členové rodiny? Například, aby prarodiče nekupovali dětem zbytečné množství dárků?

Je určitě dobré naše pojetí Vánoc okolí srozumitelně vysvětlit a vyjádřit naše přání. Například, že nechceme, aby naše děti dostávaly plastové hračky z Číny, které se za půl roku rozbijí a skončí někde na skládce. Abychom ale jen „nezakazovali“, můžeme rodinným příslušníkům nabídnout inspiraci, co by naopak pořídit mohli. Často se i tak najde někdo, kdo podobná přání z různých důvodů nerespektuje. Pak si musíme vyhodnotit, jestli je pro nás lepší dárek nepřijmout, nebo to (minimálně v dané situaci) neřešit. Opět se nedá plošně říct, která varianta je lepší. Někomu odmítnutí dárku za hádku či přerušení kontaktu s rodinnými příslušníky nestojí, a za mě je v pořádku, pokud se rozhodneme na původním přání netrvat za každou cenu. Především pak v situaci, kdy má dítě z dárku radost. Asi to není úplně v souladu s minimalistickými Vánoci, k tomuto názoru mě však vede praxe, kdy vídám mnoho rodičů nešťastných z toho, že nemají hlídání, a mnoho prarodičů nešťastných z toho, že je jejich děti nepouštějí k vnoučatům. Až do takových extrémů totiž někdy zachází původně drobné neshody. „Nevhodný dárek“ dítě beztak brzy omrzí a dá se pak schovat do sklepa nebo poslat dál, ale „nevhodnou“ reakci už zpět nevezmeme… Vše pak můžeme s blízkými probrat ještě po Vánocích.
Obecně bych si nedělala moc hlavu ani s tím, že u jiných rodinných příslušníků platí jiná pravidla než doma a nedaří se to rozumně vykomunikovat. Dítě alespoň zblízka pozná různá pojetí Vánoc a až bude starší, samo si vyhodnotí, která varianta je pro něj nejlepší.

Co si myslíte o používání „vydíracích“ vět typu: „Když budeš zlobit, Ježíšek ti žádné dárky nenadělí? Jak může tento podmiňovací způsob výchovy děti ovlivnit do budoucna? Mám na mysli například pocit, že lásku je třeba si zasloužit.

Je to přesně tak, jak říkáte: Dítě může získat pocit, že si nezaslouží lásku jen tak „bezdůvodně“, prostě proto, že existuje. Někdy se podmíněné lásce říká otcovská, nepodmíněné mateřská. Neplatí však, že by každá matka milovala dítě bez podmínek a otec zase jen „za něco“. Když se dítě naučí, že si lásku musí zasloužit, v dospělosti může mít problém odpočívat, říkat ne, vymezovat se; naučí se všem vyhovět, sebe dává na poslední místo a snaží se za všech okolností o perfektní výkon.
Ve své praxi potkávám mnoho takových třicátníků a čtyřicátníků, kteří přicházejí s úzkostí, depresí či vyhořením. Dnešní doba je hodně zaměřená na výkon, alespoň doma by tak měl být bezpečný přístav, kde není třeba pro lásku „makat“.
Setkávám se však i s rodiči, kteří sklouzávají do opačného extrému a dětem nedají vůbec žádné hranice. Hranice mají své místo i ve výchově plné bezpodmínečné lásky: Mohu dítě milovat, ať už udělá cokoli, ale že některé věci nejsou v pořádku a druhým ubližují, můžu dát najevo i tak. Jen bych to skutečně nedávala do souvislosti s nějakým zasloužením nebo nezasloužením si dárků. Výchova založená na odměnách a trestech moc nefunguje, to z psychologických výzkumů víme už dávno.

Lucie Miškóciová je psycholožka, lektorka a máma dvouletého syna. Zabývá se především tématy z oblasti zvládání stresu, prevencí syndromu vyhoření a vývojovou psychologií. Jejími klienty jsou děti i dospělí, v poslední době především pak přetížené pracující ženy, na které jsou kladeny velké nároky. Více na: www.nadechnise.cz

 

TEXT: EVA KARLASOVÁ
FOTO: SHUTTERSTOCK, UNSPLASH.COM A PEXELS.COM

Páčil sa vám článok?
Zdieľajte ho s priateľmi

Príspevok bol publikovaný 01. 12. 2022 / Rubriky: Naša téma

Magazine image

Stiahnite si posledné vydanie magazínu biOrganica

biOrganica v médiích